Kometa Brno

Zápas Komety jsem navštívila již jednou. Tehdy mě pozval můj klient/kamarád, majitel nakladatelství Jota u příležitosti křtu knihy s názvem – překvapivě – Kometa. VIP lóže nabídla mnoho, ale..?

Minulý týden nám syn zajistil lístky na Kometu podruhé. Trošku mě zaskočilo, že na stání do kotle, jsem přece jenom žena v letech, ale vyhrnula jsem rukávy a šla do toho. Kolegyně nám od svých dětí půjčila dresy a šály, to abychom splynuli s davem. Splývala jsem již z domu. Přes tričko, svetr a bundu jsem si přetáhla dres a připomínala roztomilou, to asi ne, ale kouli jistě. Vše dozdobila šálou. Při cestě do arény jsem na svůj oděv pozapomněla a nestačila se divit udiveným pohledům.

Půl hodiny před zápasem byl kotel podle mě zcela plný. Když už jsem měla pocit, že sem bych se mohla vmáčknout, vždy se našel někdo, kdo mě ubezpečil, že tady tedy ne. Zde mohou stát pouze děti, jinde byla omotaná šála (babo blbá, jasná rezervace) nebo zarputilý chlapík řekl, že místo je pro kamaráda. Pořadatel pochopil naše potíže a velkopanským gestem nás odeslal do asi deseticentimetrové štěrbiny v davu. Vzpomněla jsem si na slova mé klientky a vděčně přijala místo na okraji kotle, neboť jak ona pravila: „ Tam to není tak drsné a pivo vám tam na hlavu asi nenalejí.“ Uf, stojíme a zápas začíná.

Já, jasně fandící, ale ne šílený fanoušek, využívám každou chvilku, abych mimo dění na ledě pozorovala i vše kolem. O pár postřehů se s vámi chci podělit.

Kotel je dokonalý, fandí se skvěle, pokřiky a zpěvy: „Brno je srdce Moravy“ a podobné mi čechraly duši. A těch avízovaných, sprostých, zdaleka nebylo tolik, kolik jsem očekávala. Hrálo se s Pardubicemi a výkřiky kotle: „ Pardubice u Hradce“ asi malou enklávu pardubických fanoušků nepotěšily.

Nikdo mi nevylil pivo na hlavu, nemačkal se na mě, což nesnáším, několikrát mi někdo řekl: „ Uhni“, což jsem díky kouli a krátkým vlasům velkoryse přešla. Opření o ňadro jsem přežila též, byl to fešák.

Po první třetině Kometa prohrávala 0:2, přesto se fandilo do poslední minuty. A to i všichni sedící a vipáci, byť ne tak bouřlivě, jako kotel.  Komentáře o přestávce na hráčích nenechali nit suchou. Ale s láskou a hecem: „Teď se to otočí!“

V další třetině naši dostali další gól a vypadalo to na tragédii. Ale! Kometa se vzchopila a celkem rychle soupeři nasypala dva góly. Již při prvním jsem pochopila, že jsem zanedbala nácvik točení šálou nad hlavou. No točte stejně jako všichni kolem vás! Snadné? Nikoliv. Důležité je správné uchopení šály a najít miniprostor, kde se nesrazí se šálami dalšími. Při druhém gólu už mi to šlo. Neviděla jsem však ani jeden, bezpečné místo na okraji kotle mělo své stinné stránky. Bohužel všechny góly padly do branky, kam jsem z okraje kotle neměla zcela dokonalý výhled a kostka to řešila jen z části. Ale při našich jsem točila o sto šest.

Při druhé přestávce jsem stála frontu na pivo a poslouchala rozhovor dvou mužů za mnou. Citovat jejich rozhovor skutečně nemohu. Jaké bylo mé překvapení, když se jeden z těchto mužů vmísil do mé debaty s obsluhou stánku, ve kterém jsem se snažila získat malé pivo. Naklonil se ke mně a řekl: „ Běžte k béčku, tam vám dají malé pivo bez problémů, já tam chodím po první třetině, když jsem tu autem.“ Po všech těch volech, čur…, pi…., kur…., to byl překvapivý proslov.

 Dámy, na toaletě nebyla fronta!!! Pravda, její použití během zápasu mělo svůj rozměr. Umíte si představit, jaké to je, užívat toto zařízení za dunění bubnu a za pokřiku: „Vypadni!“ ? Fandům není co vyčítat, vylučovali soupeře.

Pointa? Samozřejmě nakonec. Nedaleko nás byl prostor pro vozíčkáře. Využili jej čtyři. Tři z nich po prvním gólu Komety vstali, při druhém skákali. Holt Kometa, to jsou brněnské Lurdy.