Jakoby

Většina z nás je hrdá na češtinu, především na bohatost její slovní zásoby, která dokáže mnoha způsoby popsat děje, vjemy, city. 

Přestože je naší mateřštinou, často se k ní chováme macešsky. Vnucujeme jí množství cizích výrazů, často násilím zkomolených, někdo proto, aby ukázal, že je „in“, druhý díky pracovnímu prostředí, kde se to jaksi nosí, třetí se možná za svoji řeč stydí nebo chyběl ve škole.

V poslední době citelně vnímám, že češtinu ničíme ještě jinak, sice česky, ale hloupě. Do vět vkládáme nesmyslným způsobem slova, která do nich nepatří.  Někdo velmi často používá slovo „prostě“, jiný „jakože“, já urážím kamarády a zákazníky slovy „rozumíte mi?“. Jednou, a zcela právem, mi jeden pán řekl, že mi skutečně rozumí, že se ho na to nemusí stále ptát.

Napsala bych fenoménem, ale nemohu, vždyť právě jsem vyhlásila válku cizím slovům, byť právě k tomuto výrazu je čeština již tolerantní. To jsem si pomohla. Hledám český výraz pro fenomén a napíši tolerantní.

Výrazným jevem (lépe mi zní fenoménem dnešní doby) se stává používání slova „jakoby“. Všimli jste si, kolik z nás ho a jak často používá? Já ano a musím říct, že se již ani nedokážu soustředit na sdělované, v duchu počítám, kolikrát lze do jedné věty „jakoby“ vysloveně nacpat. Čím je vypravěč zaujatější sdělovaným příběhem, tím častější je „jakoby“.

Poprvé jsem si opakování „jakoby“ všimla u svého staršího syna, jehož čeština byla vždy výborná. Od mala jsem si s ním povídala, veršovala jednoduché sloky, slovně jsme se popichovali, dokázal si s jazykem báječně hrát. A teď toto.  Na opakování jsem ho upozornila a za poslední měsíce již „jakoby“ z jeho úst neslyším.

A jinde? Od jiných?

„Holky hrály jakoby dobře. Po celou dobu držely tempo, ale najednou jakoby přestaly hrát a už hrozilo, že se nechytnou.“

„Chtěl bych koupit tento dům, ale teď jakoby váhám, zda zahrada není malá.“

„ Mohla bys mi, prosím, půjčit pero? Jsem hrozná, pořád jakoby nějaké ztrácím.“

… jsou jen malé ukázky, které jsem si zapsala, abych na jejich přesné znění nezapomněla.

Vůbec nechci říct, že jsem lepší, už jsem se přiznala, že mám své zlozvyky také, jen jsem vás chtěla přimět k zamyšlení, jak je to s vaší češtinou. Možná, pokud nás bude víc (já už rukávy vyhrnula a snažím se „rozumíte mi?“ spolknout dřív, než ho vyslovím), češtině vrátíme lesk a slávu, kterou si bezesporu „jakoby“ zaslouží.