Jak na to?

Před několika měsíci jsem se dostala do nezáviděníhodné situace, pochroumala jsem si nohu tak, že jsem se na doporučení své osobní lékařky doploužila do Úrazové nemocnice v Brně. Po nekonečných hodinách čekání jsem vyslechla ortel – nechodící sádra.

Než jsem si zajistila transport domů, přišla na mě obyčejná lidská potřeba. S kabelkou přes rameno, bundou přehozenou přes ramena obě a berlemi jsem se vydala na WC. No, vydala. Skákala jsem neobratně a pomalu na vytouženou místnost, neboť jsem nikdy dříve berle nepotřebovala a chyběly mi zkušenosti.

Když jsem z poměrně prostorné předsíňky otevřela dveře vlastní kabinky, nevěřila jsem vlastním očím – foto 1. Nezdá se Vám záběr dostatečně dramatický? Podívejte se pořádně, je! Druhá fotka „Ježka v kleci“ zobrazuje ještě lépe, všimněte si mezery mezi křídlem dveří a WC mísou. Hlavolam se zdál neřešitelný. Uvažovala jsem, že na zemi v předsíňce ponechám bundu, neboť jsem neviděla žádný háček, kam ji zavěsit, kabelku plnou dokladů, klíčů a dalších důležitostí položím vedle ní. Nápad jsem zamítla, vzpomněla jsem si na různá individua na chodbách. Kabelka i bunda musí se mnou dovnitř. Ale jak?

Pokud by WC nebylo vybaveno schránkou na toaletní papír, existovala sice nepravděpodobná, ale přece jen varianta, že se vsoukám vedle mísy se vším, co držím, zavřu dveře, někde opřu berle, pohodím kabelku a po akci vše uchopím nějak zpět a vyskáču ven. Schránka se ukázala jako obrovská potíž.

Dodnes nevím, jak jsem akci provedla, faktem je, že všechny své věci jsem měla v kabince, čerstvou sádru jsem nezničila a potřebu vykonala. Pokud jste se s podobným problémem někdy setkali, přivítám nápady, jak řešit.

Zbývá dodat, že se jednalo o prostory chirurgických ambulancí, kde zasádrované nohy a berle nejsou něčím nezvyklým. A nemyslete si, že kritizuji a ještě u toho dělám fotky. Hlubokou vzpomínku jsem na svůj foťák zaznamenala až při návštěvě poslední, kdy jsem již chodila bez berlí, přesto použít WC byl husarský kousek.